Re: vtipy
Napsal: 12.12.2011 12:00
Mezi věřejností panuje všeobecně mylný názor, že na koně se člověk dostane tak,
že nasedne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vsednutí do sedla je to
poslední, co z normálního, jinak rozumně uvažujícího člověka dělá koního
jezdce.
Tomuto okamžiku předchází celá řada událostí, která vás velice pozvolna,
nenápadně vžene do stavu, ve kterém již zcela pasívně svěříte svůj život
vrtošivému lichokopytníku.
Na koně vás totiž může dostat jedině neuvážená sázka, vaše sportovně založená
přítelkyně nebo podobné neštěstí.
"Poslouchej, nechtěl bys jezdit na koni? Já se jen tak ptám. Tak chtěl?" "Ne!"
"A proč ne?" Chtěla bys, abych se zabil?" "Já se taky ještě nezabila." "To je
tedy argument." "Nic se ti nemůže stát. Nanejvejš spadneš." "Tak co bych lez na
koně, když vím, že zase spadnu." "V tom je právě to krásný!" "Tak já v tom nic
krásnýho nevidím." "Tak já se tě teda přihlásím." "Kam?" "No přece na jízdárnu."
"Řek jsem, že ne. A hotovo!!"
Načež stojíte na jízdárně a koukáte vyděšeně na zvíře, které máte zkrotit. Kůň
je velmi vysoký, dvakrát větší než vy, někdy i třikrát, záleží na tom, jak
blízko stojíte. Mně osobně přivedli mamuta.
Zvířeti nikdy nesmíte dát najevo, že se ho bojíte. Klidně je pozdravte, plácněte
něco o pačasí a opatrně se ztraťte. Nesmí vás však objevit vaše dívka, jinak
jste ke koni dovlečen znovu.
Kůň je zvíře velice neklidné. Neustále se vám snaží šlápnout na nohu, povalit
vás, rozmáčknout o stěnu, smýkat s vámi po stáji, zkouší ukousnout kus vaší
nohavice, pohoní vás po dvorku a máte-li férového koně, zkamení pouze ve chvíli,
když už vůbec nemůžete. Zabít zemdleného člověka ho prostě nebaví.
Přál bych lidem, kteří nadávají, že stupačky ve vlaku jsou moc vysoko, aby někdy
v životě museli lézt na koně.
Lezete-li na koně, musí mu nejméně dva lidé držet hlavu, čtyři lidé nohy, někdo
musí upoutávat jeho pozornost a tři lidé vám pomáhají do sedla. Na druhé straně
musí někdo hlídat, abyste nepřepadl. Sám se držíte ze všech sil. Levou nohu
musíte zvednout až k bradě, zaklesnout ji do třmenu, pravou se odrážet tak
dlouho - až vás někdo vysadí. Kůň čeká trpělivě přesně do chvíle, kdy stojíte
pouze na jedné noze. V okamžiku, kdy se odrazíte od země, couvne. Couvne málo, o
půl kroku. Pokud spadnete hned, stojí dál jak přibitý. Poskočíte-li za ním,
couvne opět. Tak dlouho, než žuchnete.
Řekl bych, že v té chvíli má kůň daleko větší smysl pro humor než vy. Když vás
konečně vysadí, dostanete určitě křeč do lýtka. Tím máte záminku k okamžitému
sesednutí. Zbytek dne můžete nosit zkřivený úsměv a říkat, že jste koni
odpustil. Vzhledem k tomu, že vás ale příště budou muset vysazovat znovu, je
lepší zůstat s křečí v sedle a nechat se zabít hned.
Jen málo vás v tu chvíli může uklidnit, že poprava koněm se děje za dozoru
odborníka. Víte totiž, že i kdyby vaší jízdě asistovalo družstvo požárníků,
nemůže nic zabránit koni ztrestat vaši troufalost: Dovolil jste si jemu,
Veličenstvu, vlézt na hřbet. Kůň je dotčen a vy ztracen. "Jak to sedíte,
ježíšmarjá, rovně si sedněte!" "Já už rovnějš nemůžu." "Vždyť jste tam stočený
do klubíčka!" "Já spadnu!" "To spadnete stejně. Hlavu dejte nahoru, záda
narovnejte..., tak a nohy, špičky nahoru, paty tlačit dolů, stehny svírat koně,
ruce uvolněné, srovnejte ty záda...!" "Já nemůžu!" "Cóó nemůžete!?" "Takhle snad
ani není možný, aby člověk narostl."
Když vás srovnají podle měřítek jezdecké krásy, máte pocit, že takhle pokroucený
byste se neudržel ani na židli, přibité k podlaze. Cvičitel to ví a ví to i kůň.
Oba z toho mají švandu.
Cvičitel mlaskne a kůň se pohne.
První jízdu musíte absolvovat na pevně ohraničeném prostoru. Je tam totiž
stopadesátkrát větší naděje, že najdou vaše ostatky, než na volné louce. Pod
vámi běsní rozbouřené vlnobití. Kůň má totiž tu zajímavou vlastnost, že se mu
při chůzi pohybuje každý sval úplně na jinou stranu. A že se pohybuje, dává
světu znát. Pod sedlem se to válí dopředu i dozadu, nahoru i dolů, ten pohyb
nelze zastavit. Jste k smrti vyděšen a kůň z toho má živočišnou radost.
Když vás cítí na hřbetě ještě i po deseti krocích, udiveně se poohlédne a
poskočí si. Docela lehounce. Krok sun krok.
Nepokažte mu náladu a spadněte ihned. Vám i koni bude večeře chutnat. V opačném
případě bude chutnat pouze koni.
"Pobídněte toho koně, vždyť jde jako mrtvola!" "Já nemůžu, vypadly by mi nohy ze
třmenů!?" "Ten kůň se plaší!" "Jakýpak plaší - asi z vás zrovna chcípl."
Nepřeji vám mít pod sebou chcíplého koně. Chcíplý kůň totiž vyhazuje, staví se
na zadní, zmítá sebou a jeho jediným přáním je vytřást z vás duši.
Konečně cvičitel uzná, že se kůň dost vydováděl, udělá semhle támhle a - kůň
stojí jako přibitý.
Je konec hodiny. Pomohou vám ze sedla, postaví vás na nohy, řeknou vám, jak se
jmenujete a kůň vás odvede do stáje.
Nespravedlnost lidská nezná mezí, po každé hodině má kůň právo na cukr. Cukr
platíte vy a navíc ještě platíte tolik flašek, kolikrát vás zvíře shodilo.
Motáte se kolem koně, kolena se vám chvějí a svaly na nohou chvilkami vypovídají
službu. S jistým překvapením konstatujete, že nejen auto, ale i kůň si žádá po
každé jízdě očištění. Jste na rozpacích, co se na koni vlastně myje. Uši a krk,
nebo snad do půl těla?
že nasedne. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že vsednutí do sedla je to
poslední, co z normálního, jinak rozumně uvažujícího člověka dělá koního
jezdce.
Tomuto okamžiku předchází celá řada událostí, která vás velice pozvolna,
nenápadně vžene do stavu, ve kterém již zcela pasívně svěříte svůj život
vrtošivému lichokopytníku.
Na koně vás totiž může dostat jedině neuvážená sázka, vaše sportovně založená
přítelkyně nebo podobné neštěstí.
"Poslouchej, nechtěl bys jezdit na koni? Já se jen tak ptám. Tak chtěl?" "Ne!"
"A proč ne?" Chtěla bys, abych se zabil?" "Já se taky ještě nezabila." "To je
tedy argument." "Nic se ti nemůže stát. Nanejvejš spadneš." "Tak co bych lez na
koně, když vím, že zase spadnu." "V tom je právě to krásný!" "Tak já v tom nic
krásnýho nevidím." "Tak já se tě teda přihlásím." "Kam?" "No přece na jízdárnu."
"Řek jsem, že ne. A hotovo!!"
Načež stojíte na jízdárně a koukáte vyděšeně na zvíře, které máte zkrotit. Kůň
je velmi vysoký, dvakrát větší než vy, někdy i třikrát, záleží na tom, jak
blízko stojíte. Mně osobně přivedli mamuta.
Zvířeti nikdy nesmíte dát najevo, že se ho bojíte. Klidně je pozdravte, plácněte
něco o pačasí a opatrně se ztraťte. Nesmí vás však objevit vaše dívka, jinak
jste ke koni dovlečen znovu.
Kůň je zvíře velice neklidné. Neustále se vám snaží šlápnout na nohu, povalit
vás, rozmáčknout o stěnu, smýkat s vámi po stáji, zkouší ukousnout kus vaší
nohavice, pohoní vás po dvorku a máte-li férového koně, zkamení pouze ve chvíli,
když už vůbec nemůžete. Zabít zemdleného člověka ho prostě nebaví.
Přál bych lidem, kteří nadávají, že stupačky ve vlaku jsou moc vysoko, aby někdy
v životě museli lézt na koně.
Lezete-li na koně, musí mu nejméně dva lidé držet hlavu, čtyři lidé nohy, někdo
musí upoutávat jeho pozornost a tři lidé vám pomáhají do sedla. Na druhé straně
musí někdo hlídat, abyste nepřepadl. Sám se držíte ze všech sil. Levou nohu
musíte zvednout až k bradě, zaklesnout ji do třmenu, pravou se odrážet tak
dlouho - až vás někdo vysadí. Kůň čeká trpělivě přesně do chvíle, kdy stojíte
pouze na jedné noze. V okamžiku, kdy se odrazíte od země, couvne. Couvne málo, o
půl kroku. Pokud spadnete hned, stojí dál jak přibitý. Poskočíte-li za ním,
couvne opět. Tak dlouho, než žuchnete.
Řekl bych, že v té chvíli má kůň daleko větší smysl pro humor než vy. Když vás
konečně vysadí, dostanete určitě křeč do lýtka. Tím máte záminku k okamžitému
sesednutí. Zbytek dne můžete nosit zkřivený úsměv a říkat, že jste koni
odpustil. Vzhledem k tomu, že vás ale příště budou muset vysazovat znovu, je
lepší zůstat s křečí v sedle a nechat se zabít hned.
Jen málo vás v tu chvíli může uklidnit, že poprava koněm se děje za dozoru
odborníka. Víte totiž, že i kdyby vaší jízdě asistovalo družstvo požárníků,
nemůže nic zabránit koni ztrestat vaši troufalost: Dovolil jste si jemu,
Veličenstvu, vlézt na hřbet. Kůň je dotčen a vy ztracen. "Jak to sedíte,
ježíšmarjá, rovně si sedněte!" "Já už rovnějš nemůžu." "Vždyť jste tam stočený
do klubíčka!" "Já spadnu!" "To spadnete stejně. Hlavu dejte nahoru, záda
narovnejte..., tak a nohy, špičky nahoru, paty tlačit dolů, stehny svírat koně,
ruce uvolněné, srovnejte ty záda...!" "Já nemůžu!" "Cóó nemůžete!?" "Takhle snad
ani není možný, aby člověk narostl."
Když vás srovnají podle měřítek jezdecké krásy, máte pocit, že takhle pokroucený
byste se neudržel ani na židli, přibité k podlaze. Cvičitel to ví a ví to i kůň.
Oba z toho mají švandu.
Cvičitel mlaskne a kůň se pohne.
První jízdu musíte absolvovat na pevně ohraničeném prostoru. Je tam totiž
stopadesátkrát větší naděje, že najdou vaše ostatky, než na volné louce. Pod
vámi běsní rozbouřené vlnobití. Kůň má totiž tu zajímavou vlastnost, že se mu
při chůzi pohybuje každý sval úplně na jinou stranu. A že se pohybuje, dává
světu znát. Pod sedlem se to válí dopředu i dozadu, nahoru i dolů, ten pohyb
nelze zastavit. Jste k smrti vyděšen a kůň z toho má živočišnou radost.
Když vás cítí na hřbetě ještě i po deseti krocích, udiveně se poohlédne a
poskočí si. Docela lehounce. Krok sun krok.
Nepokažte mu náladu a spadněte ihned. Vám i koni bude večeře chutnat. V opačném
případě bude chutnat pouze koni.
"Pobídněte toho koně, vždyť jde jako mrtvola!" "Já nemůžu, vypadly by mi nohy ze
třmenů!?" "Ten kůň se plaší!" "Jakýpak plaší - asi z vás zrovna chcípl."
Nepřeji vám mít pod sebou chcíplého koně. Chcíplý kůň totiž vyhazuje, staví se
na zadní, zmítá sebou a jeho jediným přáním je vytřást z vás duši.
Konečně cvičitel uzná, že se kůň dost vydováděl, udělá semhle támhle a - kůň
stojí jako přibitý.
Je konec hodiny. Pomohou vám ze sedla, postaví vás na nohy, řeknou vám, jak se
jmenujete a kůň vás odvede do stáje.
Nespravedlnost lidská nezná mezí, po každé hodině má kůň právo na cukr. Cukr
platíte vy a navíc ještě platíte tolik flašek, kolikrát vás zvíře shodilo.
Motáte se kolem koně, kolena se vám chvějí a svaly na nohou chvilkami vypovídají
službu. S jistým překvapením konstatujete, že nejen auto, ale i kůň si žádá po
každé jízdě očištění. Jste na rozpacích, co se na koni vlastně myje. Uši a krk,
nebo snad do půl těla?
