hihi píše:Odpor studeného vlákna je řádově menší,než odpor teplého. Podstatu problému bych hledal u konstrukce žárovek obecně. Takže proměřím VA charakteristiku H4 (nemám H7) a hodím sem graf závislosti odporu na napětí a proudu na napětí. Ale protože to bude v laboratorních podmínkách, nebudu moci říci, jak závisí výdrž na kolísání napětí.
Já si tipnu, že přepětí, které je na žárovce vlasně stále ji celkem dost ničí. (12V x cca 14,5)
Vyrobci autozarovek vedi, ze 12V je ve skutecnosti cca 14V a 24V je cca 28V, a proto jsou zarovky konstruovany na vyssi napeti.
Problem bude v nestejne tloustce wolframoveho vlakna, jak je pospano v nasledujici informaci:
Před zapnutím má vlákno žárovky běžnou pokojovou teplotu (tedy okolo 20°C). Po sepnutí spínače jím začne procházet elektrický proud a vlákno se zahřívá na 2100 až 3000°C. Zahřátí o několik tisíc stupňů přitom proběhne za méně než sekundu, což v důsledku tepelné roztažnosti nutně vyvolává ve vlákně určité pnutí. Při a krátce po zahřátí se z povrchu vlákna odpařuje část jeho materálu, dokud nedojde nad vláknem ke vzniku sytých par. Přitom se více odpařuje tam, kde je vlákno více zahřáto a vlákno je více zahřáto procházejícím proudem tam, kde je nejtenčí. Po vypnutí proudu odpařený materál na vlákně opět kondenzuje (resp. desublimuje), ovšem tentorát zase více tam, kde je vlákno chladnější, tedy tam kde je tlustší (a bylo tedy méně zahříváno procházejícím proudem). Krom toho část materálu zkondenzuje na skleněné baňce žárovky. Po dostatečném počtu zapnutí proto dojde k tomu, že se nějaké místo na vlákně ztenčí tak moc, že se průchod proudu přetaví.
Při vypnutí žárovky dochází při chladnutí vlákna ke změnám v krystalické struktuře wolframu a vlákno se postupně stává křehčí a náchylnější k mechanickému poškození. Navíc vlákno je zejména v okamžiku zapnutí (než se zahřeje, prochází jím značný proud) namáháno magnetickou silou způsobenou procházejícím proudem.
